Cross Akademie

Po chvilce už jsme u stolu seděli tři a povídali si o všem možném, díky bohu, celkem jsem se uvolnila a rozmluvila se. Jenže ouha, Leila si řekla, že nás prostě nechá o samotě a konec. "Tak jo, dobře, uvidíme se pak, Leilo." Rozloučila jsem se s ní. Wááá, bože co teď? Jsem tu sama, sama s ním, vždyť já nebudu schopná mluvit a navíc mu jsem teďka na obtíž, bude se o mě muset starat jak o malé děcko, aby se nám náhodou Midori nezatoulala. Jančila jsem v duchu ale navenek jsem se to pokoušela nedávat najevo, i když to asi šlo trochu poznat.
Tak jsem tam tak s Hanabusou seděla apokoušela se mluvit normálně a v klidu, což mi někdo dalo práci. Když bylo asi čtvrt na čtyři, už jsem se zvedala ze židle. "Už asi půjdeme. Promiň, jestli jsem ti na obtíž, že se o mě musíš takhle starat, abych nezabloudila." Vypadlo ze mě a na moment jsem sklopila oči. Pobrala jsem těch pár tašek, které jsem z nákupů měla a mohlo se jít. Tam kam šel Hanabusa, tam i já, míjeli jsme spustu lidí a stánků, až jsem se u jednoho zastavila. Jakási stará paní tam prodávala ručně dělané šperky, všelijaké náušnice, náhrdelníky, náramky a různé přívěšky, všechno bylo nádherné. Mě ale zaujal jeden náhrdelník. "Ten je krásný." Usmála jsem se a vzala ho do ruky. Byla to sametová černá stužka, na které byl přidělaný nádherně vytvarovaný a červený skleněný květ růže. Ráda bych si ho koupila, hodil se mi k náušnicím, které jsem měla, ty své červené růže, jediné co mi zbylo po matce, ale nechtěla jsem utrácet, aby mi taky něco zbylo a tak jsem si raději nekoupila a šla dál.

V klidu jsem šla s Hanabusou zpět na akademii, když navodil nové téma. "Já jsem tady spokojená, beru to jako nový domov s novou rodinou. Je to tu pěkné, ale skoro vůbec se tady neorijentuju." Usmála jsem se na něj, to už jsme byli v hale Měsíční koleje. Cosi se mi mihlo hlavou a tak jsem sebrala všechnu odvahu a zeptala se. "Em, Hanabuso, máš teď chvilku?" Pípla jsem nesměle a pokračovala. "Jestli by tě to moc neobtěžovalo, mohl bys mi ukázat areál akademie?" Dořekla jsem to a trochu znervózněla, to už jsem byla před svým pokojem a odemikala dveře.

Holt smůla s tím mobilem, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Jak tam Leila tak seděla anevěděla co by kde by, někdo určitý si jí všiml. "Leilo? Co ty tady tak sama?" Ozval se Zerův hlas a opravdu, před Leilou stál Zero s jakýmsi balíčkem v ruce. "Ty jsi zabloudila?" Usmál se na Leilu a mile se na ni podíval.
Mezitím jsem si dala věci do pokoje, zamkla a už hurá s Hanabusou ven. Byla jsem šťastná, že můžu být s ním, i když jsem se pořád cítila trochu nesvá a červená. Hlavně se nepřetvařovat, buď taková jaká jsi. Znělo mi v hlavě a já nemohla než souhlasit. "Tak, kde začneme?" Usmála jsem se na Hanabusu a snažila se uvolnit.

Zero se ohlédl po jedné upírce, která stála opodál a řvala na Leilu jak šílená. "Máš tu asi kamarádku." Upozornil tě a rukou mávl směrem k Shichi. "No, pokud tady nechceš zůstat, můžeš jít se mnou, já už se vracím na akademii." Nabídl ti po chvilce mlčení Zero s úsměvem.
V tu chvíli jsem už byla s Hanabusou na cestě k dle jeho slov naprosto úžasnému místu. Už jsem chtěla jít za ním, ale to mě skoro automaticky lehce chytil za ruku. Zrudla jsem, nebylo to jako předtím, když jsme si jen tak formálně potřásli rukou, tohle bylo jiné. Ani jsem nestačila říct jediné slovo a už jsme byli na opravdu nádherném místě, u jedné fontány kolem které rostly nádherné rudé růže, dokonale romantické místo. Vzdychla jsem si v duchu a rozhlédla se kolem. "Máš pravdu, je to nádherné místo." Usmála jsem se na Hanabusu a sedla si na okraj fontány. Rukou jsem zčeřila hladinu vody ve fontáně, bylo to úžasné, kouzelné místo!

Hanabusa si hned přisedl a všimla jsem si, že v ruce držel krásnou růži. Když v tom přišel pro mě málem splněný sen, on mě někam pozval!! Ano opravdu, pozval, slyšela jsem dobře. Začervenala jsem se a pořád myslela na to, že mám být svá a uvolnit se. Sladce jsem se na Hanabusu usmála a podívala se mu do jeho nádherných modrých očí. "Ano, chtěla. Víš, jsem ráda, když můžu být s tebou." Odpověděla jsem a uvolnila se, dala jsem průchod svým myšlenkám a citům a jaksi se trošinku prokecla.
Mezitím byl Zero s Leilou a Shichi pořád ve městě. "Tohle? Ředitel Cross mě jen poslal pro balíček na poštu, bůh ví co to má." Pokrčil rameny Zero. "Půjdeš s námi Shichi nebo tady zůstáváš?" Zeptal se Zero. "Ještě tady zůstanu, však já dojdu." Usmála se Shichi a zmizela za dveřmi jednoho obchodu. "Tak půjdeme sami dva." Mrkl na tebe Zero, ach jak to znělo krásně, sami dva.

Omlouvám se Shichi, že jsem za tebe hrála, snad ti to tolik nebude vadit, gomen.

Reakcí na má slova bylo to, že mi Hanabusa podal růži, kterou jsems radostí a s ruměncem ve tváři přijala. To už mě ale opět něžně chytil za ruku a vedl mě k dalšímu místu. Byla jsem červená a šťastná, konečně jsem se trovhu uvolnila, hlavně v klidu, vyvíjí se to dobře ne? Řekla jsem si v duchu a ruku v ruce jsem šla za Hanabusou.
V tu chvíli už byla Leila se Zerem na cestě zpět do akademie. A stal se zázrak, Leila nevěděla co říct! Opravdu, stalo se to, co všechno kluci nedokážou že? "Tak pojďme." PObídl ji Zero a trochu rozpačitě se k Leile přiblížil. Bylo na něm vidět, že chce něco udělat, ale pořád si to rozmýšlí a neví, jestli jo nebo ne. A zřejmě si nakonec řekl ano, neboť za okamžik Leilu něžně chytil za ruku, byla z toho cítit nejistota, ale i něha a zalíbení.

Za chvíli jste se Zerem došli až před Měsíční kolej. Ach jaká škoda, teď tě pustí a ta nádherná chvíle skončí a on odejde nebo ne? "Leilo, jestli bys chtěla, zítra bychom mohli někam zajít." Řekl Zero a bylo vidět, že je trošku nesvůj. "Třeba ve dvě?" Zeptal se a zadíval se ti do očí.
Mezitím jsem se procházela s Hanabusou po akademii, to nás zrovna uvidělo několik studentek z Denní třídy.
"Idol senpai!!!!!!!!!" Začali hned šílet a když viděly, že mě Hanabusa drží za ruku, vrhly na mě pořádně zlý a vražedný pohled. Jenže ouvej, hned se k nám rozběhly a jako smyslů zbavené nás pronásledovaly, takže se z naší procházky stala honička "o život". "Ty jsi tady pořádně oblíbený." Prohodila jsem mezi během a usmála se, bohužel ty holky z Denní třídy byly pořád za námi a nehodlaly to vzdát.

Zero taky nevykazoval známky toho, že by se mu chtělo odejít, ale povinosti jsou holt povinosti. Asi jsi čekala jen úsměv a ahoj, ale to ne, tohle, tohle, no posuď sama. Zero se k tobě trochu rozpačitě přiblížil a políbil tě na tvář. Byl to neskutečný pocit, i když to bylo jen na tvář. "Zítra ve dvě, budu se těšit." Usmál se a odešel.
V tu chvíli jsem byla s Hanabusou schovaná v jakémsi sklepě či co to bylo a podotýkám, že tam bylo pořádně těsno. Hýbat se? Tak to byl luxus, byli jsme na sebe natěsno nalepení, až jsem se zase začala červenat, aby ne, když jsem byla tak blízko u Hanabusy. "Myslím že jo, ale jestli nás najdou tady, tak je to asi konec, protože tady není místa k hnutí natož k útěku." Souhlasila jsem a nějak se snažila nespadnout, nepošlapat Hanabusovi nohy a nedělat zbytečný hluk.

Nebyla jsem jediná, která měla v tom stísněném prostoru problém s tím, jak se hýbat. A ani jsem nebyla jediná, které se povedlo tak krásně spadnout. Hanabusa se snažil nějak se pohnout, aby se na mě tak nemačkal, ale o něco zakopl a padal rovnou na mě, ale ještě se stačil opřít o zeď za mnou, ovšem jak jsme my dva skončili, to byl pohled. Hanabusa se mi díval přímo do očí a já rudla a rudla, byl u mě tak blízko a ten jeho pohled, mám, nemám, můžu? Co když si se mnou jen hraje? Běželo mi hlavou, když jsme byli tak blízko. Cosi v hlavě mi říkalo, že mám jedinečnou šanci a když se ozvalo i to cosi v srdci, které říkalo, že pro něho něco znamenám, už jsem neměla k rozhodnutí daleko. Byl to jen kousek, který nás s Hanabusou dělil, uvolnila jsem se a vzala všechnu odvahu a asi ještě víc, protože jsem to udělala! Přiblížila jsem se k němu a objala ho a políbila! Byl to nepopsatelně nádherný pocit, i když jsme byli zavření kdesi v zaprášeném sklepě, byla to kouzelná chvíle!

Byla jsem tak šťastná, tohle byl opravdu splněný sen, nádhera, pohádka a co líp, skutečnost! Když jsme se od sebe oddělili, usmála jsem se na něj. "Mám tě ráda." Zašeptala jsem štěstím bez sebe, jenže naši romantickou chvilku přerušil hrozný řev. "Kde je? Ty to určitě víš, řekni nám to!!" "Jo, kdo byla ta holka? A kde je, tak mluv!!!" "Idol senpai!!!" Ozývalo se nad námi a byl tam slyšet i Leilin hlas. "A kruci, bojím se, že Leilu převálcují." Prohodila jsem, ale to se nad námi ozval opět řev a doslova dusot, jenže ouha. Když se na to osudové místečko postavila Leila a ještě několik faninek, jaksi je to neudrželo. Dívky z Denní stihly ucuknout, ale Leila se zřítila přímo za námi. Tak tohle asi nedopadne dobře, já v obětí Hanabusy, Leila zhučela dolů a nad námi armáda krvelačných faninek. Mihlo se mi hlavou a jen jsem se snažila ignorovat doslova vražedné pohledy, kterými mě Hanabusovy faninky zasypaly.

"Idol senpai!!!" Ozvaly se sborově faninky, což bylo určitě slyšet na celou akademii. "Hele, to je ona!" Vykřikla najednou nějaká černovláska a tím ona myslela mě. A kruci, tohle asi nedopadne dobře. Pomyslela jsem si, už jsem čekala, že sem snad ty šílené faninky naskáčou nebo mě vytáhnou ven a uškrtí a nebo unesou Hanabusu a chudák Leila si něco udělala s nohou, no krása. Už už se k něčemu faninky chystaly, když v tom jsem zaslechla další kroky, záchrana! "Zpět na kolej, hned!" Zahřměl Zerův hlas a faninky se v málem panické hrůze rozutekly na všechny strany. To už se nad námi skláněl Zero, Kaname i ředitel Cross. "Jste tam dole v pořádku?" Optal se hned ředitel. "Až na Leilu, asi má zlomenou nohu." Informovala jsem je, načež nám ti tři pomohli ven. "To je neskutečné, vždyť ony jsou jako posedlé." Kroutil nad tím hlavou ředitel Cross. "Hanabuso." Ozval se Kaname, takže to znamenalo, že už musí jít. "Ano Kaname sama." Zareagoval Hanabusa, ALE! Ještě se ke mně naklonil a něžně mě políbil na tvář, což vyprovokovalo v mém těle chemickou reakci, jejíž výsledkem bylo to, že jsem byla zase jak rajče. "Midori, ty se se Zerem postarej o Leilu." Přikázal mi Kaname a já nemohla než poslechnout. "Výhoda je, že jako upír máš schopnost regenerace, nevýhoda, že vyléčit zlomenou nohu trvá při nejmenším den." Zhodnotila jsem to a chtěla Leilu podepřít, ale toho už se chopil Zero. Houby podepřít, rovnou vzal Leilu do náručí, ta nebyla schopna ani promluvit. "Zero, pak za mnou přijď do ředitelny a Leilo, přeju brzké uzdravení." Uzavřel to Cross a odešel.
S úsměvem jsem se podívala na Zera a Leilu. "Všechno zlé je k něčemu dobré, že vy zamilovaní." Neodpustila jsem si, jak jsem šla vedle Zera, který nesl Leilu v náručí. Zero se trochu začervenal, ale nenechal si to líbit. Kdyby byla Leila v pořádku, nepochybně by mě uzemnila nějakou svojí hláškou, ale teď za ni musel zaskočit Zero. "No a? Vy jste si taky vybrali romantické místečko, že hrdličky? Ani se nemusím ptát, co jste tam dělali, viď?" Usmál se provokativně načež jsem zrudla a vyplázla na něj jazyk. Tak jsme se pošťuchovali, až jsme konečně došli na náš pokoj, kde Zero Leilu položil na postel a pak uháněl za ředitelem.

Jakmile Zero odešel, hned jsem se nahrnula k Leile. "Tak co noha, v pohodě? Neboj, zítra ještě poležíš a pak to bude v pohodě. A co ty a Zero, povídej, jsem hrozně zvědavá." Vychrila jsem na Leilu a opatrně si sedla na její postel. "A šťastná." Začervenala jsem se a vzpoměla si na všechny ty úžasné věci, které jsem dnes zažila.