Cross Akademie

Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu a vydechla. "Řekni, proč musím mít něco společného s někým, jako on? A proč musíme mít společné takové hrozné věci? Jako by se v tu chvíli vyžíval v tom, jak mě trýznil." Vzlykla jsem a zase si utřela slzy, na poznámky o své rodině jsem byla hrozně citlivá a slova, která mi řekl Kuran bolela jako bodnutí nabroušeným nožem.

Leilina slova mi vykouzlila úsměv na tváři, arigatou. Řekla jsem si v duchu, ale jinak jsem mlčela. Promnula jsem si oči a usmála se. "No vidíš, tos na něco narazila. Vsadím se, že ty jsi už mělo kluků a první pusu už máš dávno za sebou že?" Optala jsem a posadila se. "Tak to já byla zamilovaná jen párkrát, dvakrát třikrát, ale nikdy jsem kvůli tomu nebrečela. Holt jsem byla, jsem a budu na ocet, kluka jsem neměla, nemám a mít nebudu a o první nádherné a romantické puse s naprosto úžasným klukem se mi může jen zdát." Rozpovídala jsem se, tak jsem měla ve zvyku a smutek byl ten tam, díky bohu za přátele. Pomyslela jsem si a čekala na Leilinu reakci.

S úsměvem na rtech jsem vstala a protáhla se. "Už jsem celkem unavená, už půjdu spát." Řekla jsem a zývla si. Položila jsem si vzorně složenou uniformu na noční stolek a pak zalezla cdo koupelny. Po chvilce už jsem si chtěla ustlat, když v tom mi to došlo. "Em Leilo? Je mi hloepé tě o to prosit, ale nemáš něco na spaní navíc? Jediné co mám jsou tyhle zakrvavené a špinavé šaty, ale peníze mám, takže zítra si něco koupím a už tě nebudu otravovat, jen pro dnešek." Optala jsem, bylo mi trochu teapné, ale ve špinavých šatech od krve se mi spát nechtělo.

"Arigatou, neboj zítra už si snad něco koupím." Usmála jsem se, sáhla po uniformě a v mžiku se převlékla. Ještě jsem si pořádně upravila každý kousek oblečení, jak jsem měla jako puntíčkář a perfekcionista ve zvyku mohlo se jít. "Tak můžeme?" Optala jsem se Leily a vyšla ven z pokoje.

A zase jako předtím jsem byla doslova tažena, až do pokoje Leiliného bratra. Nestihla jsem říct ani slovo a už mě Leila vtáhla dovnitř a začal pátrat po onom kufru. Já jen mlčky čekala a pořád se cítila trochu hloupě, že otravuju. Když v tom, když v tom se to stalo. Z koupelny vyšel Leilin bratr, podotýkám že polonahý a moje reakce? Pochopitelně jsem zrudla jako vždy, ale tentokrát opravdu pořádně. "Sate, omlouvám se, to kvůli mě jsme tě s Leilou vyrušily." Vykoktala jsem ze sebe nakonec a stále se červenala. Má nádherné oči, tak krásné, modré, jasné, jako studánky. Rozplívala jsem se v duchu, asi bych omdlela, kdyby tohle Hanabusa slyšel.

Konečně Leila našla něco na spaní, zatím co já rudla a rudla a Leilin bratr byl taky značně překvapený. Jestli jsem se někdy cítila tak v rozpacích, tak teď. "Arigatou Leilo a já se ještě jednou omlouvám za vyrušení." Zakoktala jsem zase, když v tom se do toho opřela Leila. Představit nás? Proč ne? Ale podat si ruce, notak vždyť už červenější být nemůžu! Mihlo se mi hlavou, když ke mně Leila přistrčila svého bratra. "Těší mě." Usmála jsem se stydlivě a podala mu ruku, co udělá on, to je na něm. Ale i tak, já nevím, že by láska na první pohled? Ne, to těžko, to má jen šok z toho mého strašného obličeje. Pomyslela jsem si a čekala, co bude.

Byla jsem překvapená, jak Hanabusa zareagoval, čekla jsem něco sebevědomého a jistého, to jsem fakt tím svým hrozným obličejem vyděsila? Zasténala jsem v duchu, ale když se začervenal, to už asi něco znamenalo. V tom do toho vstoupila Leila s výběrem nočních košilek, všechny byly nádherné, přesně můj oblíbený styl, ale než jsem stačila říct jediné slovo, chopil se toho Hanabusa. Stejně jako Leila tak i já jsem byla překvapená, ale co dodat, má vkus a dokonce vybral mé nejoblíbenější barvy. usmála jsem se v duchu. "Tu červenou, arigatou." Pípla jsem nesměla a vzala si od Nahanusy nádherně sitě červenou noční košilku, no bylo asi tak červená jako já.

Leilina poznámka o fontáně mi fakt nepomohla, proč se nečervenat ještě víc že? Řekla jsem si v duchu, to už ale Leila vylítla z pokoje a na mě krapet pozapoměla. Zabít nebo poděkovat? Prvně poděkovat a pk zabít nebo naopak? Nadávala jsem v duchu na Leilu, to už ale Hanabusa obrátil svou pozornost ke mně. "Em, já to Leile vrátím, jen že tady nemám žádné věci a v těch zkrvavených a špinavých šatech se spát nedalo, ale dost už o mých problémech." Vypadlo ze mě, když v tom, v tom byla ta magická chvíle. Když se mi Hanabusa zadíval do očí a já se dívala do těch jeho nádherných živě modrých, nebyla jsem schopna promluvit, až po nějaké té chvíli. "Já bych asi už měla jít, zbytečně tě zdržuju." Vykoktala jsem a byla pořádně nervózní.

Už už jsem byla u dveří, když v tom mě Hanabusa chytl za ruku načež následovaly omluvy. "To nic, v pořádku. A ráda, vůbec setady nevyznám, budu se těšit." Dostala jsem ze sebe a zrudla ještě víc, pokud to tedy vůbec šlo. Už jsem byla na chodbě, ale ještě jsem se otočila. "Sladké sny." Usmála jsem se stydlivě a s košilkami v ruce doslova vpálila do svého pokoje rudá jako rajče a zároveň šťastná jak blecha. "Leilo, smrt nebo poděkování?" Usmála jsem se a pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo.

Sotva jsem něco řekla, Leila už zalezla do koupelny načež ale vykoukla s kartáčkem v puse, což u mě vyvolalo úsměv a i přes to její šišlání jsem jí naštěstí rozuměla. "Jo, ale ne tolik jako já." Přikývla jsem a naznačila rukou k mému obličeji, který byl pořád celkem červený. "No, řekněme, že mě ráno vyzvedne a po škole mi ukáže akademii." Zasnila jsem se a převlékla se do té červené noční košilky, uniformu vzorně poskládala na noční stolek a tu druhou noční košilku položila Leile na postel. "Ari, za půjčení, dobrou." Řekla jsem, zachumlala se do peřiny a usnula a krásné sny jsem neměla nouzi.