Cross Akademie

"Tak to je super, taky bych do něj neřekla, že se vůbec někdy usmívá." Zareagovala jsem a usmála se na Leilu. "Já a Hanabusa." Vzdychla jsem zasněně na Leilinu otázku. "Řekněme, že mě doprovodil z města až k pokoji a pak mě provedl akademií. Dovedl mě k jedné fontáně, rostly tam rudé růže a já jednu dostala, nádhera a tam mě Hanabusa pozval ven, zítra zase někam půjdeme. No a pak nás začaly honit ty faninky a my skončili v pořádně těsném sklepě. No, ze začátku to vypadalo jako smůla, ale vlastně to bylo štěstí. Hanabusa jaksi zakopl a tak jsme se k sobě přiblížili, až, až z toho byl polibek a další a..." Rozpovídala jsem se, červenala se při tom a ještě ti mávala před obličejem tou růží. "A pak si nám tam spadla ty a pak ho bohužel Kuran odvolal." Povzdychlqa jsem si, ale hned zase nahodila úsměv. "A ještě mě n rozloučenou, na rozloučenou políbil na tvář." Vzdychla jsem a zasnila se.

Už jsem chtěla pokračovat v našem dívčím rozhovoru, jenže v tom k nám do pokoje doslova vpadl Kaname a za ním hned Hanabusa. Ač jsem cítila zášť, umím se chovat a tak jsem bez váhání vstala a mírně se poklonila se slovy "Kaname sama." Co tak asi mohou chtít? No jasně, jdou přece zkontrolovat Leilu, ale proč se tváří tak, tak smutně, co se stalo? Mihlo se mi hlavou a doufala jsem, že se brzy dozvím odpověď.

Jakmile se na nás Kaname tak hrozně zadíval, stuhla jsem. Copak jsme asi provedli? Mihlo se mi hlavou a odpovědí jsem dostala víc než dost. Nebyla jsem zprvu schopna mluvit, nechtělo se mi věřit, že jsme za těch pár hodin stihli porušit tolik nařízení. Jenže ouha, Leila se do toho pustila. A jsme mrtvoly. Řekla jsem si v duchu a nevěřícně poslouchala Leilu a musím říct, že měla pravdu, ale bohužel i Kaname měl v něčem pravdu. "Leilo, klid." Zašeptala jsem, sice Kanameho příliš nemusím, ale je to čistokrevný a vůdce koleje. Přemohla jsem se a pokusila se to nějak vyřešit.
"Kaname sama, odpusťte, Hanabusa ani Leila za nic nemohou." Začala jsem odhodlaná, že ty dva z toho zuby nehty dostanu! "To já chtěla jít do města a Leilu jsem přemluvila, aby šla se mnou. A pak jsem se chtěla trochu zorientovat na akademii a přemluvila pro změnu Hanabusu, kdybych to neudělala, nemuseli bychom se schovávat ve sklepě, Leila by nemusela mít zlomenou nohu a prefekt by měl o starost míň, gomenasai. Ale pokud jde o trest, jsem vinná jen já!" Dokončila jsem svou řeč a popošla blíž ke Kanamemu, který ze mě nespouštěl oči. "Hanabuso, vrať se do svého pokoje, ty Leilo, odpočívej a nehni se odsud a Midori, ty půjdeš se mnou." Zakončil tuhle debatu Kaname a nehledě na ostatní mě málem odtáhl do své pracovny.

Nervózně jsem sledovala stále se přibližující dveře Kanameho pracovny, tohle místo patřilo mezi mé nejmíň oblíbené na celé Cross akademii, i ten sklep se mi zamlouval víc! Ale pozdě, už jsme stáli uvnitř a Kaname na mě významně zíral. "Tak mi tedy řekni, kdo z vás lže? Jestli ty nebo Hanabusa, když se dva přiznají, že za to mohou, co si o tom mám myslet?" Řekl vážně a nespouštěl ze mě oči. Že mu na jeho přátelích záleží! Řekla jsem si v duchu. Ach Hanabuso, neměl ses přiznávat, mně je jedno, jestli mě bude Kuran nesnášet, ale tobě na jeho přízni záleží! Pomyslela jsem si a definitivně jsem se rozhodla, že budu stát zasvým, i kdyby mě měl Kuran skoro zabít! "Hanabusa se mě jen snaží chránit, já to celé zavinila a já bych také měla být potrestána." Odpověděla jsem úplně vážně, až mě to samotnou překvapilo. Kaname ke mně přišel blíž a vrhl na mě ten svůj strašlivý a vševědoucí pohled. "Pokud jsi si svou vinou tak jistá, nemohu než souhlasit." Ukončil to a já se už připravovala, že dostanu pár facek, už jsem tady o Kanameho trestech slyšela, no co, pár facek vydržím. Mihlo se mi hlavou, ale můj trest měl být jiný a pro mě o to horší. Kaname mě přirazil ke zdi a mně v tu chvíli bylo jasné, co bude následovat. Za jiných okolností bych se bránila, ale teď, teď jsem přijala svůj trest. Cítila jsem, jak mi jeho jazyk přejel po krku a pak, ostrá bolest, když se mi zakousl svými tesáky do krku a začal pít mou krev. Ta bolest mi ani tolik nevadilo jako to, že mou krev pije zrovna někdo z Kuranovců, z klanu, jehož člen mi zabil rodinu. Vydrž to, pro Hanabusu, pro Leilu, dokaž Kuranovi, že něco vydržíš a že svých slov nelituješ! Znělo mi v hlavě a ráda bych to dodržela, ale Kaname nehodlal přestat a mé krve už si vzal příliš. "Moc krve..." Zaúpěla jsem, když v tom se mi zamžilo před očima, podlomila se mi kolena a já omdlela.

Neměla jsem tušení, co se dělo zatím, co jsem byla v bezvědomí. Jediné, co jsem si pamatovala byly Kanameho rudé oči, ostrá bolest a závrať. Můžu si tvou krev vzít kdykoliv, nic s tím neuděláš, jsi prokletá, jako celý tvůj klan, tvá krev je moje! Znělo mi pořád v hlavě jako noční můra, až jsem konečně pootevřela oči. "Hanabuso..." Zašeptala jsem vysíleně, když jsem si uvědomila, že mě nese v náručí do mého pokoje. Byla jsem tak slabá, Kuran si mé krve vzal opravdu příliš. Zpoza dveří jsem slyšela Leilu, jak protestuje a pak ještě Senriho a Rimu.
"Nechej toho, Leilo! Takhle Midori nepomůžeš a ještě sobě přihoršíš a ona si pak o tebe bude dělat starosti!" Snažila se Rima, přemluvit Leilu. "Měj rozum, Rima má pravdu, jsi zraněná, potřebuješ odpočívat!" Souhlasil Senri. Najednou celou budouvou prostoupil pach krve, Kaname vyšel na chodbu a začal se rozhlížet kolem, což vyprovokovalo hrobové ticho a udivené a mírně zděšené pohledy.

Uslyšela jsem Leilin hlas, jak na mě volá z chodby. "Je Leila v pořádku? A co ty? Neudělal vám Kaname nic?" Zajímala jsem se hned, to už mě Hanabusa položil na moji postel. Pořád se mi trochu motala hlava a to místo na krku, kde mě Kaname kousnul, to mě bolelo a štípalo, ale nic jsem nedávala najevo. Nechtěla jsem, ať si o mě Hanabusa nebo Leila dělají starosti, stejně by mi na to asi nic nepomohlo. Doufala jsem, že jim Kuran nic neudělal, tak bych aspoň měla pocit, že jsem jim aspoň trošku pomohla.

Z Hanabusovi reakce jsem poznala, že se jich Kuran ani nedotkl, což mě potěšilo. Stejně tak i polibek, který mi Hanabusa vzápětí věnoval. A nebyl jediný, kdo mi dělal společnost, za chvilku už se v pokoji objevila i Shichi. "Jen se mi motá hlava a to místo na krku..." Řekla jsem, ale pak se zarazila. Přece je nebudeš otravovat tím, že tě bolí a štípe ranka na krku! No tak, vydrželas Kurana, tak tohle taky! Řekla jsem si vzdorovitě a pokusila se o úsměv. "Co je s Leilou?" Pokusila jsem se změnit téma.

On tady bude spát místo Leily? Podivila jsem se, ale nijak mi to nevadilo. Ne že bych Leilu neměla ráda, ale být na pokoji s Hanabusou se mi celkem zamlouvalo. "Dolů jo? Leila je pořádný paličák." Usmála jsem se chabě a zavřela na chvíli oči, když v tom ale Hanabusa upozornil na mou ranku. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat, ale lhát už jsem mu nechtěla vůbec! "No, trochu to bolí a štípe, ale s tím si nedělej starosti." Zareagovala jsem a pak obrátila svou pozornost k Shichi. "Takže tě neviděl, to je dobře." Řekla jsem spokojeně, můj povadlý úsměv ale skřivila ostrá bolest a štípnutí na té rance, až jsem se za to místo chytila rukou.

Zanedlouho už Shichi odešla, zůstala jsem tam sama s Hanabusou. I přes tu bolest jsem byla ráda, že je se mnou. Byla jsem tak unavená a slabá, že jsem se na všechno doslova vykašlala a tak jsem byla v té své uniformě, která byla ale potřísněná mou krví, tak jsem usnula. Ale klidné spaní jsem rozhodně neměla. Všechno se mi to vracelo, náš dům, nehybná těla rodičů a jiných příbuzných, kaluže krve, spoušť v celém bytě a Rido Kuran. Jenže mé podvědomí ovlivněné dnešním děním si místo Rida do mých snů zamontovalo Kanameho. Jako předtím, přesně ta má minulost, kdy jsem běžela o život, kdy chybělo jen málo a Rido by mě chytl a zabil. Pořád jsem to slyšela. "Neutíkej, mně se neschováš. Tvým osudem je poddat se mi, Kuranovci jsou tvým osudem! Tvá krev je moje, můžu si ji vzít kdykoliv a ty to víš!" Křičel na mě a v Kanameho podobě se po mě sápal. Stejně jako tehdy jsem utíkala lesem, ale tenhle sen mi nechtěl dát pokoj a tak mě v mých představách za chvíli Kaname dohonil a už už se mě chystal kosnout. "Nesahej na mě!!" Vyhrkla jsem zoufale a s bolestí na tom místě na krku a celá spocená a viděšená se probrala. Bylo zrovna ráno, okolo půl deváté, byl tady nový den.

Můj výkřik ke mně přivolal Hanabusu, cítila jsem se hloupě, nechtěla jsem mu být na obtíž nebo mu přidělávat starosti. "Gomen, v pořádku, byl to jen sen, jenom sen." Uklidňovala jsem se a s Hanabusovou pomocí vstala. "Díky, hned tě tam pustím." Usmála jsem se a zmizela v koupelně. Takže opět ranní hygiena, jen jsem si musela nějak přečistit své sáčko, neboť bylo ze včerejška poněkud krvavé. Kupodivu toskoro nešlo vidět, takže jsem za minutku Hanabusu pustila zpět do koupelny. Jak se asi bude chovat? Co se mu asi honí hlavou? Bylo to něco osobního? Proč zrovna Kuran?! Honilo se mi hlavou, ale na žádnou z těch otázek jsem neznala odpověď.

Pomalu jsem s Hanabusou šla s ostatními k bráně a pokoušela se nevnímat Kuranovu přítomnost. V hale jsem si všimla, že Leila pořád spí, to už ke mně ale pišla Ruka a já samozřejmě souhlasila. Jen jsem si ještě upravila obvaz na krku a mrkla na Leilu. "Zajdu pro prefekta, vsadím se, že ten Leilu zaručeně probere." Usmála jsem se a začala si představovat jak se bude Leila tvářit, až jí tam dovedu Zera. "Pak vás doženu." Řekla jsem ostatním a pomalu se vydala ke koleji Denní třídy, ani nápad že bych běhala, pořád mi ještě bylo trochu zle, ale rozhodně líp než včera. Cestou jsem ještě šťouchla do Leily. "Vstávej ospalče, za chvíli ti přijde tvůj princ." Prohodila jsem jen tak a pomalu šla ke koleji.

Za nevím jak dlouho jsem se doloudala ke koleji Denní třídy a koho nevidím, Zero zrovna spěchal k bráně! "Zero!! Zero počkej!!" Křikla jsem na něj a naštěstí mě slyšel. "Co tady děláš? Vždyť máš být u brány s ostatními." Podivil se Zero a zkoumavě si mě prohlédl, jakoby si myslel, že jsem přelud. "Víš, potřebujeme prince na bílém koni." Usmála jsem se a dřív než stačil Zero otevřít pusu, pokračovala jsem. "Volně přeloženo jako: Prosím pojď za mnou, Leila potřebuje ke školnímu lékaři a odmítá vstát, potřebujeme prefekta." Dořekla jsem a mrkla na Zera. "Fajn, tak pojďme." Přikývl Zero a tak jsme se vydali zpět k Měsíční koleji. "Hm, Midori, co ten obvaz?" Všiml si uprostřed cesty Zero. "To, em, no, nic. Jen dvě slova, trest a Kaname." Odpověděla jsem a hned zapudila všechby zlé myšlenky. Zero jen překvapeně mlčel, to už jsme byli u koleje a jak se dalo čekat, Leila pořád ne a ne vstát. "Tak tohle je na tobě." Mrkla jsem na Zera, ten pomalu přešel k Leile a sklonil se k ní. Nejraději bych v tu chvíli zařvala, ať jí dá pusu a hotovo, ale mlčela jsem a čekala, co udělá. A trefa, došlo mu to. Zero se k Leile sklonil ještě víc a tentokrát ji políbil na rty a jako krátký polibek by se to nazvat nedalo.