Cross Akademie

Kaname se svým obvyklým kameným výrazem mlčky poslouchal a při tom nespouštěl oči z Leily. Myslím že kdybychom zavřeli Kanameho a Leilu do jedné místnosti sotva na pět minut, už by asi jeden z nich byl mrtvola. Řekla jsem si v duchu a mlčky čekala na Kanameho reakci. "To máš pravdu, tohle školní řád nezakazuje." Řekl pak Kaname a popošel blíže k Hanabusovi. "Proč si ten pokoj chcete vyměnit? Nejste snad spokojeni s vašim nynějším pokojem nebo spolubydlícím?" Zeptal se chladně a přejel mě, Leilu a Hanabusu pohledem, jakoby říkal: "Zase tahle trojka, jednou mi ale trpělivost dojde."

Nestačila jsem říct ani slovo a Leila už se do toho zase pustila. Já chrápu? Oh bože, co ty si nevymyslíš. Pomyslela jsem si a ještě chvíli vyjeveně poslouchala. Kaname samozřejmě mlčel a skoro neviditelně pozvedl pravé obočí jako by tím Leile říkal: "Větší blbost jsem v životě neslyšel, ale budiž, však si to s tebou jednou vyřídím." I ostatní byli značně překvapení, Ruka s Akatsukim se snažil neusmívat se a Takumovi taky cukaly koutky, zatímco Hanabusa byl značně v šoku a já nebyla schopna říct ani ň. "Byl bych raději, kdybych slyšel nějaký rozumný důvod nebo spíš nějaký pravdivý!" Zareagoval Kaname a nasadil ten svůj známý pohled.

Kaname jen vzdychl, bylo vidět, že tenhle argument se mu zdá víc než nepravdivý. "Chápu, tak tedy dobrá, ale pokud s tím budou nějaké problémy, asi vám je jasné, co bude následovat." Rozhodl nakonec což u mě vyvolalo úsměv. "Arigatou Kaname sama." Poděkovala jsem a usmála se na něj, co si asi myslel? Změnilo mě to, už mě tak lehce nevykolejíš, žádné takové. Pomyslela jsem si a mrkla na Leilu.
Kaname už se měl k odchodu, ale v půlce schodů se zastavil a otočil se k nám. "A Leilo, když se teď konečně vyspíš doufám, že se nebudu potýkat s tou tvou drzostí." Usmál se vítězně, což jen potvrdilo mou teorii o pěti minutách na samotce. Ale to mi teď bylo jedno, byla jsem šťastná. Popošla jsem k Leile blíže a řekla jí: "Tak teda dva balíčky."

I když sis ránu obvázala, nezaměnitelný pach tvé krve nepochybně ucítilo dost upírů a dokonce i pár nezvaných hostů Něco se mihlo v křoví před tebou. Uslyšelas takový zlý úlisný smích a tu ze tmy vysvitly dva páry rudých očí. "Hm, jaká nádherná vůně." Ozval se hrubý mužský hlas. "To bude lahodná krev." Přidal se druhý o poznání slabší hlas. Najednou se ta nezvaná návštěva vynořila ze tmy, dva vysocí a svalnatí muži s ohromnými drápy, rudýma očima a vytasenými špičáky, nepochybně úroveň E! Už ale na nic nečekali a jako smyslů zbavení se na tebe vrhli.

"Jasně, už jdu." Usmála jsem se na Leilu. V tom jsme ale nepochybně všichni ucítili sladký pach krve, to už ale Kaname doslova vyletěl z Měsíční koleje a namířil si to někam do lesa. "Ta krev, myslíte, že je od Yuuki?" Řekla jsem polohlasně a opět nasála tu nasládlou vůni.
V tu dobu už ale Kaname byl kousek od Yuuki a od těch dvou nezvaných hostů. Člověk by nestačil ani mrknout a už stál před Yuuki, to znamenalo pro ty dva upíry jediné-smrt. Kaname po nich jen blýskl očima a už z nich byla hromádka popelu. "Jsi v pořádku, Yuuki?" Staral se hned Kaname a popošel k yuuki blíž. "Ukaž mi tu ránu." Řekl a bez zaváhání uchopil Yuukinu ruku. Něžně přiložil na tu ránu dlaň a než se Yuuki nadála, rána byla pryč načež se Kaname usmál.

"Yuuki, Yuuki?! Co je ti?" Strachoval se hned Kaname a klekl si k tobě. V hlavě se ti cosi začalo vybavovat, jakési útržky vzpomínek, ale hlavně krev! Vidělas ji všude kolem sebe i na sobě, byla všude! "Yuuki, potřebuješ si odpočinout, pojď." Řekl Kaname a bez dalších slov tě vzal do náručí. Byl to zvláštní pocit, takový nejistý pocit bezpečí.

Leilin odhad byl správný, za chvilku už tady byl Kaname s Yuuki v náručí a nesl ji do jednoho pokoje. "Takumo, Midori, pojďte za mnou!" Přikázal Kaname, což mě značně překvapilo. "j8? Proč já? Mihlo se mi hlavou, ale nenapadal mě žádný rozumný důvod a tak jsem mlčky přikývla a následovala Kanameho a Takumu. "Zvláštní..." Zašeptal Takuma zamyšleně. "Co tím myslíš?" Zajímala jsem se hned. "Em cože? To nic, nic." Odpověděl mi Takuma jako bych ho vytrhla z hlubokého zamyšlení.

Kaname se zastavil až v pracovně, stejně tak i já a Takuma. "Jistě Yuuki, mohu tě ale o něco požádat?" Odpověděl ti a postavil tě na zem. Zadíval se ti do očí, jakoby se z nich snažil něco vyčíst a pak tě něžně pohladil po tváři. "Zůstaň dnes, tady řediteli to vysvětlím, mám k této prozbě své důvody, zůstaň zde přes noc." Dořekl to Kaname klidně. Své důvody? Jaké asi? Mihlo se mi hlavou, ale neopovážila jsem se ani ceknout stejně jako Takuma, který byl trochu překvapený.