Cross Akademie

"A hele, další nováček? Vítej mezi námi, jmenuji se Takuma Ichijou, jsem zástupce našeho vedoucího Kaname Kurana." Ozval se ten bloďák a usmál se. "Teď nám přišlo nějak moc nováčků, já jsem Senri Shiki." Přidal se ten druhý upír a změřil si mě pohledem. "Ohayou, já jsem Rima Touya. No tak pojďme najít Kanameho sama." Představila se i ta holka a rukou mávla směrem k lesu. "Už si viděla svůj pokoj? Stihla sis už vybalit věci?" Optal se Takuma popošel blíže. "Em, ne. Ještě jsem svůj pokoj neviděla a věci žádné nemám, tuhle akademii jsem našla náhodou, při útěku, z domova mi toho moc nezbylo." Odpověděla jsem a zapudila chmurné myšlenky. "Můžeme tedy jít za Kanamem sama?" Ozvala jsem se znovu, abych zakryla svůj smutek.

Málem jsem zapoměla na tu blondýnku, která doběhla za námi. "Arigatou, ráda." Usmála jsem na její návrh a šla dál s ostatními. "Kaname sama bude určitě u kašny, poslední dobou je tam skoro pořád." Informoval Shiki a naznačil rukou kamsi doleva. "To asi ano, vezmeme to skratkou." Souhlasila Rima, chytla se vedení a za pár chvil nás provedla lesem a my se ocitli u kašny, ale Kaname nikde. Tedy aspoň to tak zprvu vypadalo. "Hledáte mě?" Ozval se tajemný hlas přímo za mnou, až jsem sebou trhla. Stál za mnou, vysoký hnědovlasý a především čistokrevný upír, Kaname Kuran!

Naše hledání znenadání přerušila Yuuki, která vypadala celkem naštvaná. "Yuuki, to je v pořádku." Řekl Kaname a pohladil Yuuki po tváři. "Pojďme, nováčci se ubytují a já si ještě s nimi promluvím." Pokračoval Kuran a vykročil směrem k Měsíční koleji. "Ještě jedna věc, pokud někdo z vás uvidí Hanabusu, pošlete ho za mnou." Dodal ještě a pak beze slova zamířil ke koleji a já za ním.

Cestou jsem se ohlédla a zijstila, že ta blondýnka zůstala stát v zadu s dalším upíre, zatímco se Rima, Senri a Takuma pomalu loudali za námi. Netrvalo to dlouho a došla jsem společně s Kanamem do Měsíční koleje a pak nahoru do jeho kanceláře. "Posaď se." POkynul mi a já poslušně uposlechla. Jakožto k čistokrevnému jsem k němu měla respekt, ale cosi uvnitř mě křičelo je to Kuran, stejně jako byl vrah tvé rodiny, je to zrůda! A bohužel, on to vicítil, poznala jsem to z jeho pohledu, který mě skrz na skrz probodával. "Cítíš nenávist?" Zeptal se opět tím svým tajemným hlasem. "Já, ne vůči vám Kaname sama." Vyhrkla jsem nervózně a čekala, co bude.

Kaname mě nepřastal probodávat pohledem. "Chceš se pomstít, máš v sobě tolik nenávisti, tolik bolesti." POkračoval dál, ale vzpomínka na tu hrůzu pro mě byla hodně bolestivá a tak jsem se neubránila. "Kdo by v sobě neměl bolest a nenávist, když mu zabijí rodinu?! Kdo by se nechtěl pomstít?! Kaname senpai, vy o tom víte své, tak mě prosím netrízněte takovými řečmi!" Vyhrkla jsem a zase rychle sklapla. "Gomenasai, nemohla jsem." Řekl jsem provinila a sklopila oči, cítila jsem hanbu i vztek.

Kaname ke mně přišel blíž, lehce mi pozvedl bradu a doslova se do mě zaryl pohledem, až jsem málem ucukla. "V něčem jsme si podobní a pár bolestivých skutečností nás spojuje, Midori. Hm, Hana klan, náš odedávný nepřítel a přece spojenec a teď se setkáváme my dva nejspíš jediní přeživší z obou klanů, co myslíš? Budeme jako naši předkové, budeme se nenávidět?" Řekl Kaname a pak mě pustil a odešel ke svému stolu. "Budeš tedy bydlet s Leilou, pokud něco budeš potřebovat, obrať se na Takumu nebo na mě a myslím, že ostatní ti také rádi pomohou. Nezapomeň brát ty tabletky, který ti dal ředitel a konzumovat na pozemcích akademie lidskou krev je přísně zakázáno." Informoval mě po krátké odmlce Kaname. "Arigatou, oyasuminasai." Dostala jsem ze sebe, vzala si klíče od pokoje a odešla.
Hned jsem si sedla na postel a zabořila hlavu do polštáře, zase mě to chytilo, do očí se mi nahrnuly slzy a pomalu začaly stékat dolů, ach jak mi má rodina v tu chvíli chyběla.

Kaname se podíval prvně na Hanabusu, pak na Joshira a nakonec letmo na Leilu. "Konečně." Řekl unaveně Kaname. "Leilo, Midori už je na pokoji, tobě doporučuji to samé, Joshiro, tady máš klíč od pokoje ty, je hned vedle Leiliného pokoje a ty Hanabuso, tady zůstaň." Oznámil vám Kaname a jakmile jste vyšli ven, zabouchly se za vámi dveře, bůh ví, o čem chce s Hanabusou mluvit.

Z mého smutku mě vyrušila Leila, ani jsem si skrz ty slzy nevšimla, že přišla. Zvedla jsem hlavu, otřela si slzy a pokusila se o úsměv. "To nic, jen on, já..." Řekla jsem tónem, ve kterém se odrážel zármutek i vztek. "Našli jste Hanabusu, jak vám říkal?" Pokusila jsem se o změnu tématu, ale ty chmurné myšlenky jsem z hlavy nemohla dostat ven.