Cross Akademie

Už si konečně dokončiola všechno v koupelně a tak si si šla lehnout, ale co to? Když si procházela kolem okna všimla sis, že se na tebe dívá Zero. Opravdu, nebyl to sen. Určitě má jen hlídku, prostě se teď jen prochází tady no a? Myslela sis, ale když ses potom asi tak o hodinu později vzbudila a šla ses napít, Zero tam pořád byl a díval se na tebe!

Mimo hru: Ok, zítra nemocná v obou dvou RPG, dewamata, oyasuminasai.

Zero se jen pousmál a přišel k tomu okno blíže. "Proč bych nemohl? Yuuki obstarala zbytek, teď mám vlastně pauzu." Oporoval Zero a změřil si Leilu pohledem.
Ale v tu chvíli, co to? Zero se Leile podíval do očí a usmál se, opravdu, Zero se usmál! "No nic, už musím jít, však se zítra uvidíme." Rozloučil se Zero a odešel. To bylo asi půl jedenácté večer a na úplně černé obloze se jako drahokamy třpytily hvězdy a jako noční slunce zářil rudý měsíc. Netrvalo to dlouho a snad všichni na akademii usnuli a ponořili se do svých snů. Uběhlo pár hodin a byl další den, bylo ráno. Černá obloha se zalila nádherným slunečním svitem a slunce jako zlatý kotouč vystoupilo na nebe.

Kupodivu jsem se probrala jako první, no nebo mě spíš probusilo čísi zaklepání. Podívala jsem se na Leilu, ta ale ještě klidně spala, tak jsem se zvedla a šla otevřít. A kdopak tam nestál? Hanabusa!! Jaksi mě nenapadlo, že by mohl přijít tak brzo a já inteligent si tam nakráčela klidně v té červené noční košilce. A pozor, už zase začínám nabírat vbarvu té košilky. Pomyslela jsem si a cítila, že začínám rudnout. "Ne, ne, to je v pořádku, měla jsem raději vstát dříve. Počkáš chviličku? Já se jen převléknu, em jestli chceš, pojď dál, budu hned." Dostala jsem ze sebe a hned letěla pro uniformu a s uniformou do koupelny. Vyčistit si zuby, učesat se, očistit si obličej pleťovou vodou, oblíct se a uklidnit se a pohnout si! Znělo mi v hlavě a tak jsem taky udělala, co nejrychleji jsem dokončila všechny kosmetické úpravy a shodila ze sebe tu noční košilku. Co nejrychleji jsem ji pečlivě složila, oblékla si uniformu a samozřejmě si zkontrolovala každý kousek oblečení. "Uf, promiň, že mi to tak trvalo." Zašeptala jsem, abych neprobudila Leilu. Pak už jsem si rychle ustlala postel a sklidila si tu noční košilku.

Pomalu jsem šla vedle Hanabusy společně s ostatními upíry k velké bráně spoza které se ozýval neskutečný řev. "Co to je za řev?" Řekla jsem spíš sama sobě, to už jsem ale znala odpověď. Před branou byl skoro zátaras z děvčat a pár chlapců z Denní třídy. "Tohle je tady každý den?" Podivila jsem se a přejela tu masu lidí pohledem. "Kde je Leila?" Ozval se najednou za mnou Zero, až jsem sebou trochu trhla. "A jejda, asi jsme ji měli vzbudit, ona ještě asi spí!" Docvaklo mi, to už si mě všimlo několik studentů z Denní třídy. "Hele, tam je nějaká nová!" "Kde?" "Ty ji nevidíš? Tam ta hnědovlasá, támhle u Zera!" Ozývali se někteří kluci z Denní, ale já to celkem ignorovala. "Já pro ni raději zaběhnu, co když ještě opravdu spí." Řekla jsem nakonec, usmála se na ostatní upíry a pochopitelně zvláště na Hanabusu a rozutíkala se zpět ke koleji. "Yuuki, zvládneš to tady?" Slyšela jsem Zera načež už byl u mě. "No co, mám se starat o bezpečnost, co kdyby vás cestou převálcoval někdo z Denní třídy?" Usmál se jakoby nic. To mě zarazilo, Zero a usmát se? Vždyť předtím vypadal tak chladně, jakoby ho mluvení obtěžovala. Mihlo se mi hlavou, ale nic jsem neřekla, jen jsem zrychlila tempo.

Sotva jsme se Zerem doběhli do haly, už byl slyšet Leilin hlas, jak nadává na klíčfe. "Ach kruci." Podotkla jsem a pustila se po schodech nahoru k našemu pokoji, před kterým stála Leila a lamentovala, že si zabouchla klíče. "Ty jsi trdlo, no jo, měli jsme tě s Hanabusou vzbudit." Usmála jsem se a odemkla. "Ber klíče a jdem." Popohnala jsem ji, to už tam stál i Zero. "Ty asi nepatříš mezi ranní ptáčata že?" Řekl mile mrkl na Leilu. Jestli tady něco není ve vzduchu, tak já jsem anglická královna! Usmála jsem se v duchu a sledovala Zera a Leilu.

"To měli, tak rychle." Souhlasila jsem, zamkla náš pokoj a co nejrychleji vyběhla ven. Běžela jsem teda pořádně rychle, neasnáším totiž, když někam příjdu pozdě nebo když se na mě čeká. Asi tak po pěti minutách sprintu jsem v dálce zahlédla Shikiho, Hanabusu a Rimu. "Pohněte, už je vidím." Zavolala jsem na ty dva vzadu a pak si uvědomila, že Zero místo toho aby byl na hodině, tak běží vzadu s Leilou s výmluvou, že je prefekt a musí nás hlídat.

Jak si jsem si neuvědomila, že čím rychleji běžím, tím hůř to ubrzdím. A pozdě, pravda, už jsme narazili na ostatní, ale já na Hanabusu narazila opravdu doslova. Nějak se mi nepovedlo včas zabrzdit a tak jsem se na Hanabusu svalila a oba jsme skončili na zemi, což bylo doprovázeno šibalskými úsměvy a pohledy Rimy, Senriho, Zera a samozřejmě Leily. Co jsem asi udělala? Rajče jako vždy a tentokrát jsem se cítila pěkně v rozpacích, čemuž ještě pomohla Hanabusova slova. "Go... Gomen, já jsem to nějak neubrzdila. V pořádku? Promiň, já..." Začala jsem koktat a omlovat se a rudnout. Ach bože, co jsem to zas já blbec udělala? Co si teď asi o mě myslí? Že jsem nějaká blbá holka, která je v jednom kuse jako rajče a neumí ani pořádně chodit, aby do někoho nenapálila! Nadávala jsem si v duchu.

Jako první se ze země sesbíral a Hanabusa a hned mi s úsměvem pomohl vstát. Rozpačitě jsem jeho pmoc přijala a trochu se upravila. Už jsem myslela, že bych se mohla uklidnit a nabrat konečně normální barvu obličeje, ale ne, Leila si asi řekla, že budu prostě rajče! "Leilo!" Zašeptala jsem a opět ucítila ruměnec ve tváři. "Já už budu muset jít, uvidíme se pak, Leilo a ty se tady nezabij, Midori." Usmál se Zero a odešel.

"A pak že jsem jediná, která rudne." Zašeptala jsem Leile s úsměvem a trochu se uklidnila. "Dobře, jen Leilo, neměla bys teď chvilku? Já bych si potřebovala zajít do města něco koupit, nemůžu si přece od tebe v jednom kuse něco půjčovat a stejně tady nějaké peníze mám. Nešla bys se mnou? Nechce se mi jít samotná." Optala jsem se Leily v naději, že řekne ano. Taky je to pro mě nové a cizí místo, kde se vůbec nevyznám, em no i když to Leila asi taky ne, ale pochybuju, že by někdo z těch, kdo se vyznají měl zájem, tahat se po obchodech s někým jako jsem já. Pomyslela jsem si a podívala se na Leilu.

Byla jsem ráda, když Leila souhlasila a ujistila mě, že město zná, i když mi cosi v hlouby duše říkalo, že si trochu vymýšlí, ale co jako? Kdyžtak se ztratíme obě, nic strašného se nestane. Usmála jsem se v duchu, když v tom si Hanabusa Leilu odtáhl stranou. "Jasně, počkám." Ujistila jsem ji a čekala, až si s bráškou řeknou, co potřebují.
"Jasně, tak pojď. Dewamata, Hanabuso." Řekla jsem a ještě se s Leiliným bratrem rozloučila. Jupí, dělám pokroky, už jsem schopná mluvit!! Usmála jsem se v duchu a zamířila dle instrukcí ředitele do města, které jsme našly celkem rychle. Všude bylo plno lidí a pouliční prodavači vyřvávali do ulic své nabídky. Rozhlédla jsem se kolem a hned zamířila k jednomu obchodu se spodním prádlem a košilkami. "Pojď Leilo a díky, že jsi šla se mnou." Usmála jsem se a vešla dovnitř. Hned jsem se začala přehrabovat ve zboží a vybírat, takže jsem do nákupního košíku naházela několik podprsenek, kalhotek a pak šup na noční košilky. "Podívej, to je přesně ta, jakou máš ty." Ukázala jsem na červenou noční košilku, kterou jsem následně ještě s jednou černou a fialovou dala do košíku. "Co na ně říkáš? Mám si to koupit?" Zeptala jsem se ještě Leily a ukázala jí obsah svého košíku.

"Vážně? Tak jo, ari." Usmála jsem se, vrátila zpět tu červenou a vzala si tu modrou. "Jo, ráda, já mám hrozně ráda sladké." Souhlasila jsem. Pak už jen zaplatit a šup do dalšího obchodu. Následoval výběr bot, což nebylo lehké, protože najít moje číslo, no to je učiněný zázrak. A pak ještě vzít nějaké tričko, kalhoty a sukni. Tak a měla jsem nakoupeno, to bylo zrovna za deset tři. "Je za deset minut tři, tak akorát, kde je teda ta cukrárna, Leilo?" Usmála jsem se a čekala na odpověď.

Myslela jsem, že tu cukrárnu snad nenajdem, ale zázraky se dějí a tak jsme asi po čtvrt hodině byly tam. Cukrárna to byla opravdu pěkná, útulná a čistá a ta zmrzlina, no ta stála za to. Sedla jsem si s Leilou k jednomu stolku ven, vychutnávala si tu zmrzlinu a sledovala dění kolem. "Mělas pravdu, zmrzlinu tady mají opravdu výbornou." Usmála jsem se a sotva jsem to řekla, ozval se za námi Hanabusa. Překvapeně jsem se na něj podívala ucítila, že mám ve tváři opět ruměnec, ale tentokrát snad ne tolik viditelný. "Ohayou, no my, já si potřebovala něco koupit a Leila šla se mnou." Vypadlo ze mě, mluvit před klukem, kterého mám ráda, no to mi jde teda pěkně ztuha.